Příběh J.E.Tománka

První hodonínský poštmistr J. E. Tománek mnoha svými aktivitami patří k jedněm z nejvýraznějších osobností novodobé historie města Hodonína. Skutečnost, že právě J. E. Tománek nechal postavit současný dům na hodonínském Masarykově náměstí 393/8 a po mnoho let ho také užíval k obecnému blahu města, činí z této nemovitosti objekt s velice zajímavou přidanou historickou hodnotou. Příběhy domů totiž netvoří ani tak samotné stavby, jako spíše lidé, kteří s nimi byli spjati.
Jan Emanuel Tománek se narodil v Hodoníně dne 10. srpna 1818. Pocházel z chudé, avšak měšťanské rodiny. Jeho otec Tobiáš Tománek se živil jako mydlář, matka v mydlářské živnosti vypomáhala. Rodiče se mladému Janovi snažili zajistit dobré vzdělání. Po absolvování hodonínské školy (1823–1828)(11) proto Jan roku 1831 nastoupil ke studiu na piaristickém gymnáziu ve Strážnici. Ačkoli školu z finančních důvodů nedokončil a roku 1832 odešel, v nemalé míře zde upevnil své další ideové a kulturní směřování.(12)
V Brně se následně vyučil obchodníkem a začal pracovat jako obchodní příručí. V moravskoslezské metropoli se také seznámil se svou nastávající manželkou. Maria Bayerová mu v následujících třiceti letech manželství dala celkem 12 dětí, šest synů a šest dcer.(13) Jména dětí Jana Emanuela Tománka a Marie Anny Tománkové, které se svými rodiči žily v domě č. 8:
• • • •
Sophie Johanna (* 5. května 1844)

Johann Nicolaus (* 5. prosince 1845)

August Alexius (* 13. července 1848)

Ermenegilde Conradine (* 19. února 1850)

Julia Maria Anna (* 22. dubna 1851)

Pauline Antonie (* 16. června 1852)

Maria Veronica Anna (* 2. února 1857)

Hildegarde Sidonie (* 17. září 1858)

Friedrich Joseph Theodor (* 23. února 1860)

Theodora Wilhemina Anna (11. října 1861 – 21. ledna 1862)

Alois Joseph Wilhelm (* 12. června 1863)

Theodor Ludwig Joseph (* 8. srpna 1867)(14)

V Tománkově rodném Hodoníně žila rodina od chvíle, kdy v Brně ukončil praxi obchodního příručího. Nejpozději roku 1843 v Hodoníně založil vlastní obchod se smíšeným zbožím, tedy jak se tehdy říkalo „koloniál“.(15) Posléze začal být zodpovědný i za místní sběrnu dopisů. Jak už bylo řečeno, stabilní obchodní činností, poctivostí, pečlivostí a zájmem o veřejné záležitosti odpovídajícím potřebám monarchie si vybudoval dobrou reputaci. Při rozšiřování poštovních úřadů tak nic nebránilo tomu, aby se právě on stal prvním hodonínským poštmistrem.
V zájmu o veřejné záležitosti byl Tománek jakýmsi hodonínským F. L. Věkem. I on prošel studiem na koleji Řádu chudobných řeholních kleriků, aby nakonec místo dalšího vzdlávání skončil ve vlastním kupeckém obchodě. Zato však rozumně zajištěn a stojící na vlastních nohách. Obchod živil rodinu, provoz pošty byl především prestižní záležitostí. Obchod i pošta však sídlily v jednom domě, kde Tománek zároveň žil se svou početnou rodinou.
Na rozdíl od dobrušského kupce F. L. Věka však Tománek za český jazyk nijak nebojoval. Na rozdíl od Heka, resp. Věka, nebyl totiž Tománek vlastencem jazykovým, ale ryze pragmatickým. Navíc to nebyl umělec, ale – jak se postupně ukazovalo – politik. Tím více se však angažoval ve věcech praktických. Žil totiž ve zcela jiném národnostním prostředí. Hodonínsko a celé česko-rakouské pohraničí bylo už od 14. století osidlováno německy hovořícím obyvatelstvem, které sem přicházelo na pozvání českých panovníků. Každodenní život i obecní správa probíhaly převážně v jazyce německém a tak se i Jan Emanuel Tománek začal od určitého okamžiku psát poněmčen jako Johann Emanuel Tomanek. Určitě v tom bylo dost přirozeného pragmatismu, jistě také vliv vyššího školství a výuky piaristů. Tomanek byl samozřejmě ambiciózní a usiloval o společenskou prestiž se všemi jejími komickými rysy. Zároveň se však snažil své postavení zúročit pro blaho obce. Nebo také naopak: Mnohé z toho, co dělal, dělal pro blaho obce a veřejné uznání pak přišlo zcela oprávněně.
Obyvatelstvo rakouského císařství svého panovníka buď podporovalo, nebo trpělo, případně se vůči němu stavělo do opozice. Intelektuální vrstvy žijících v Čechách často patřily do poslední skupiny, protože žily v pocitu utlačovaného a opomíjeného národa. Nižší vrstvy všude v Česku existující poměry snášely, jako ostatně po většinu lidských dějin. Tománek žil v oblasti převážně německé správy a obyvatelstva. Soupeření mezi českým a německým živlem zažíval spíš ke konci svého života. Rozmachu dosáhly spory mezi Čechy a Němci až po Tománkově smrti, během druhé poloviny 19. století. Za vzniklé situace bylo zcela přirozené, že Tománek patřil do první skupiny, mezi lidi, kteří rakouskou monarchii podporovali, aniž by v tom spatřovali něco nečeského a neslovanského. Názory veřejnosti mohly být jiné a s nárůstem nacionalismu a také antisemitismu kritiky Tománkova pojetí „ústavácké politiky“ samozřejmě narůstalo.(16)
Tománkovo politické směřování se projevilo už v bouřlivém roce 1848, kdy při povstání v Horních Uhrách (na sousedním Slovensku) Tománek spolu s hodonínským lékárníkem Janem Přikrylem agilně sestavili městskou dobrovolnickou gardu k ochraně místní hranice, pokud by se snad povstání přelilo i na Moravu. K ohrožení Hodonína pak také málem došlo. Za svou iniciativu byl pak Tománek na pokyn císaře Františka Josefa I. roku 1850 vyznamenán Střední zlatou civilní čestnou medailí se stuhou. V literatuře se občas uvádí, že medaili převzal na slavnostním aktu dne 25. března 1851 na úřad hospodářské správy hodonínského císařského velkostatku, kde dnes sídlí budova Masarykova muzea (Zámecké náměstí č. 9). Přebírat ale medaili rok po udělení, to zní ponkud zvláštně, takže zřejmě půjde o chybu v datování.(17) Ať už ale dekorování proběhlo v roce 1850 nebo 1851, slavnostního předání se zúčastnila celá městská honorace. Právě za toto ocenní od Jeho Výsosti byl však Tománek později svými politickými oponenty kritizován v dobovém satirickém tisku a také se s ním kvůli tomu soudil.(18)
Rokem 1848 se také začíná rozvíjet Tománkův politický život. V srpnu roku 1850 byl zvolen do městského výboru a do jeho čtyřčlenné obecní rady jako druhý radní (jedním z dalších radních byl i jeho „spolubojovník“ z roku 1848, lékárník Přikryl). Komunální politice se věnoval tři a půl roku. Funkci radního zastával do roku 1854.(19) Zřejmě někdy z této doby pochází daguerrotypie reprodukovaná na jiném místě těchto stránek.
Práce ml Tománek samozřejmě nad hlavu. Vedení pošty muselo být prováděno zodpovdně. Navíc rostly i finanční nároky rodiny. Vedle koloniálu si Tománek v roce 1856 otevřel i kavárnu. Na čas si také pronajal dům č. 11 v nedalekém sousedství.(20) Po obnově ústavnosti se nicméně do komunální politiky vrátil a členem obecního výboru byl pak až do své smrti.(21)
Roku 1863 se Tománek jako všeobecně uznávaný hodonínský měšťan rozhodl kandidovat do Moravského zemského sněmu. Za volební okres měst Hodonín, Hustopeče, Kounice a Slavkov byl také pětkrát zvolen. – Konkrétně v letech 1863,(22) 1867,(23) 1870(24) a dvakrát v roce 1871.(25) Úplně poprvé byl zvolen v doplňovací volbě – tedy nikoli v řádném termínu – na místo uvolněné po zemřelém německém liberálním poslanci Johannovi Ratzerovi.(26) Obdržel nadpoloviční počet hlasů.(27) Poslanecký slib složil 2. března 1864.(28)
S poslaneckým mandátem byla samozřejmě spojena celá řada odpovědností. Roku 1865 byl Tománek například zvolen do výboru pro stavbu jezdeckých kasáren.(29) V dalším roce ho zvolili do odboru pro vládní předlohu stran spořádání služby k zachování bezpečnosti v kraji.(30) Tak to šlo i v dalších letech. Často byl Tománek zvolen naprostou většinou hlasujících. O činnosti poslanců průběžně referoval dobový tisk.(31) S postupnou liberalizací absolutistického prostředí a s Tománkovými politickými funkcemi samozřejmě přibývalo i kritiků a oponentů. Důvody byly čistě politické. Na Tománkovu poctivost a pracovitost si zřejmě nikdo nestěžoval.
Už při druhé volbě roku 1867, kdy vyhrál nad svým nejvážnějším protikandidátem Antonínem Hranáčem (Hranatschem), starostou z Hustopeč, byl podán protest proti výsledkům volby. Příznivci feudalistického Hranáče namítali, že židovská obec Slavkov nemá právo volit poslance za města, ale pouze za venkov. Protest však nebyl uznán, takže se Tománek, po tříměsíční pauze stal optě poslancem.(32)
Z hlediska aktivnosti Tománek patřil k aktivnějším aktivním poslancům. V průběhu let podal celou řadu petic, zpráv a dokonce i návrhy několika zákonů. Vzhledem k tomu, že to byl zřejmě jediný poštmistr zasedající v zemském sněmu a vyrovnal se i kolegům z velkých měst (byť samozřejmě i řada jeho kolegů pocházela z provinčních měst nebo dokonce z vesnic) a s lepším formálním vzděláním, je to obdivuhodné. Tománek nebyl ani lékař, ani právník. Byl to „pouze“ maloobchodník, který však naplno jednal, jak mluvil. Byl velice autentický a neobyčejně pracovitý. Sněmovna pro něho byla přirozeným biotopem.(33)
Tománkovo pracovní nasazení je obdivuhodné i zhlediska mimosněmovního. Souběžně s poslaneckými povinnostmi samozřejmě stále dohlížel na poštu v Hodoníně, kde ostatně stále bydlel. Byl dopisujícím členem obchodní komory.(34) Veřejně se angažoval také v dobročinnosti. Postupně například založil pět invalidních zaopatřovacích fondů, věnoval se tělovýchově a po rozsáhlém požáru části města v roce 1868 spoluzakládal první hodonínský Sbor dobrovolných hasičů. Jako mecenáš přispěl významnou částkou na opravu hodonínských soch.(35)
V závěru svého politického života byl dne 16. srpna 1873 za zásluhy o hodonínskou poštu a další veřejné aktivity povýšen do šlechtického stavu. Predikát „von Beyerfels“ si zvolil podle dívčího jména své manželky. Jak nečekaně romantické. Byl také držitelem čestného titulu c. k. stolníka a město Kounice ho už dříve zvolilo svým čestným občanem.(36)
Celkem byl šlechtic Jan Tománek z Beyerfelsu  13 let poslancem. – Od roku 1963 do roku 1876, svýjimkou několikatýdenního období na začátku roku 1867. Sympatizoval s německými liberály. Roku 1867 byl dokonce delegován do říšské rady. Říšským poslancem zůstal až do roku 1873, kdy zanikl jeho zemský mandát. Centrem Tománkovy pozornosti však vždy byly především obecní záležitosti.(37)
Historii města a jednotlivých domů netvoří samotná stavení, ale osoby, které je užívaly. Na Jana Emanuela Tománka, který nechal roku 1846 postavit dům č. 8 na dnešním Masarykově náměstí a až do své smrti roku 1876 jej také obýval, by se v souvislosti s Hodonínem nemělo zapomínat. Byl prvním poštmistrem Hodonína a zástupcem města v tehdejším říšském parlamentu. Podle dostupných údajů někteří jeho vzdálení příbuzní ve měst možná doposud žijí.(38)

Literatura:

11 Údaj, že šlo o dvouletou školu, který se občas v literatuře objevuje, se zřejmě nezakládá na pravdě, stejně jako informace o tom, že piaristické gymnázium absolvoval a navíc s vyznamenáním.

12 Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, enthaltend die Lebensskizzen der denkwürdigen Personen,
welche 1750 bis 1850 im Kaiserstaate und in seinen Kronländern gelebt haben. Th. 44 Terlago-Thürmer. Wien,
1882; ŠOLC, J.: Hodonín a jeho pošta. Masarykovo muzeum v Hodonín 2003, s. 11.

13 ŠOLC, J.: Hodonín a jeho pošta. Masarykovo muzeum v Hodoníně 2003, s. 11.

14 MZA Brno, fond E 67 matriky zemřelých, římskokatolický farní úřad (Hodonín), s. 139.

15 ŠOLC, J.: Hodonín a jeho pošta. Masarykovo muzeum v Hodonín 2003, s. 11.

16 Viz například novinové články jinde na těchto stránkách.

17 MALÍŘ, J. a kol.: Biografický slovník poslanců moravského zemského snmu v letech 1861–1918. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012, s. 724; Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, enthaltend die Lebensskizzen der denkwürdigen Personen, welche 1750 bis 1850 im Kaiserstaate und in seinen Kronländern gelebt haben. Th. 44 Terlago-Thürmer. Wien, 1882; ŠOLC, J.: Hodonín a jeho pošta. Masarykovo muzeum v Hodonín 2003, s. 13–14.

18 Viz reprodukci novinového článku jinde na těchto stránkách.

19 Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, enthaltend die Lebensskizzen der denkwürdigen Personen,
welche 1750 bis 1850 im Kaiserstaate und in seinen Kronländern gelebt haben. Th. 44 Terlago-Thürmer. Wien,
1882; ŠOLC, J.: Hodonín a jeho pošta. Masarykovo muzeum v Hodonín 2003, s. 15.

20 ŠOLC, J.: Hodonín a jeho pošta. Masarykovo muzeum v Hodonín 2003, s. 15.

21 MALÍŘ, J. a kol.: Biografický slovník poslanců.... Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012, s. 724.

22 MZA Brno, fond A11 zemský sněm, Zemský list o sezeních Zemského sněmu Moravského svolaného Nejvyšším patentem dne 14. února 1864.

23 Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, enthaltend die Lebensskizzen der denkwürdigen Personen,
welche 1750 bis 1850 im Kaiserstaate und in seinen Kronländern gelebt haben. Th. 44 Terlago-Thürmer. Wien, 1882.

24 MZA Brno, fond A11 zemský sněm, Zemský list o sezeních Zemského sněmu Moravského svolaného Nejvyšším patentem dne 30. července 1870.

25 MZA Brno, fond A11 zemský sněm, Zemský list o sezeních Zemského sněmu Moravského svolaného Nejvyšším patentem dne 11. srpna 1871.

26 MALÍŘ, J. a kol.: Biografický slovník poslanců.... Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012, s. 724.

27 MZA Brno, fond A11 zemský sněm, Zemský list o sezeních Zemského sněmu Moravského svolaného Nejvyšším patentem dne 14. února 1864; SKOPALÍK, F.: Zemský sněm Markrabství Moravského od r. 1861 až do konce r. 1885. Jubilejní spis k jeho 25letému trvání. F. Skopalík, Brno 1886, s. 88.

28 MZA Brno, fond A11 zemský sněm, Zemský list o sezeních Zemského sněmu Moravského svolaného Nejvyšším patentem dne 14. února 1864.

29 MZA Brno, fond A11 zemský sněm, Zemský list o sezeních Zemského sněmu Moravského svolaného Nejvyšším patentem dne 18. září 1865.

30 MZA Brno, fond A11 zemský sněm, Zemský list o sezeních Zemského sněmu Moravského svolaného Nejvyšším patentem dne 14. říjen 1866.

31 Viz například reprodukci jinde na těchto stránkách.

32 MZA Brno, fond A11 zemský sněm, Zemský list o sezeních Zemského sněmu Moravského svolaného Nejvyšším patentem dne 3. dubna 1867; MALÍŘ, J. a kol.: Biografický slovník poslanců.... Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012, s. 724.

33 MZA Brno, fond A11 zemský sněm, jednotlivé Zemské listy o sezeních Zemského sněmu.

34 Viz reprodukci článku v příloze č. 8. 35 ŠOLC, J.: Hodonín a jeho pošta. Masarykovo muzeum v Hodonín 2003, s. 15–16.

36 Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, enthaltend die Lebensskizzen der denkwürdigen Personen, welche 1750 bis 1850 im Kaiserstaate und in seinen Kronländern gelebt haben. Th. 44 Terlago-Thürmer. Wien, 1882.

37 MALÍŘ, J. a kol.: Biografický slovník poslanců.... Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012, s. 724.

38 KdeJsme.cz .